Primáni letos vyjeli do Jiřetína pod Jedlovou a my se třídami SPŠ si to namířili do Oázy ve Sloupu v Čechách.

Rekreační zařízení – tak se podobným podnikům říkávalo za socialismu a je potřeba říci, že to byla zjevně zlatá éra tohoto druhu (tehdy pochopitelně státem kontrolovaného) podnikání. Stejně jako v Olešce byla i tady, ve Sloupu podstatná část chatek vystavěna před rokem 1989. Ale to vlastně nevadí. Glamping ať každý provozuje ve svém volném čase a adapťák – to je začátek školního roku.

 

Čekaly nás tu čtyři dny různých aktivit, které mají za cíl vytvořit různé situace, v nichž je potřeba komunikovat, koordinovat, reflektovat a dost dalších činností popsatelných podobným typem termínů. Hlavně aby se nakonec všichni cítili dobře. K tomu ovšem přispívá nejen program a vedení, ale právě i prostředí.

 

A musím říci, že o nás ve Sloupu pečovali dobře. Ochota paní vedoucí a všech, co se o nás starali, byla nejlépe vidět na zásobování jídlem. Zejména lpěli na svačinách. Nejdřív přišla hutná série otázek, co si k svačině přejeme. Co na to odpovědět, že… „No co nám dáte,“ říkali jsme a vyvolali tím zpravidla další vlnu diskuze. Když pak vyplynulo, že se spokojíme s rohlíky, nastala další debata, s čím by ty rohlíky měly být. Nakonec rozhovor vyústil v hromady rohlíků s různou náplní, které se objevily na stolech u našich chatek a mizely jen velmi pozvolna. Rohlíky byly dobré. Ale bylo jich moc. Ne všichni si zjevně rohlík dopřejí a je nutno dodat, že třeba banány dopadly stejně. Večer jsem chodil po areálu a šmahem každému vnucoval pečivo. Úspěšnost už ovšem byla mizerná. Možná za to mohl dostupný obchod s potravinami, nebo prostě to, že se každý mohl dosyta najíst u snídaně, oběda či večeře. Tác se zbylými rohlíky, který ráno tak trochu provinile vracíme, se pro mě stal takovým malým symbolem letošního kurzu ve Sloupu.